Jestli je něco domovem každého člověka, je to jeho vlast. Není to sice to jediné, co se dá za domov považovat, ale je jasné, že právě vlast je něco, co by měl každý mít. Měla by tu být nějaká země, kde je člověk vítaný s otevřenou náručí, kde cítí, že tam patří a že mu to tam vyhovuje.

A i když nejsem zase až tak starý, přece jenom pamatuji doby, kdy ani u nás nebyl tento domov naším domovem. Tedy obvykle. Kdo se nechal přinutit k tomu, aby tuto zemi za svůj domov považoval, nebo kdo uvěřil lžím o tom, že je to ten jediný a pravý domov, ten se tu snad jako doma mohl cítit, ale nebylo to přesto to pravé. Protože se i tato země několikrát v dějinách zachovala ke svým obyvatelům hodně macešsky. A mnoho těch, kdo tu domov původně měli, o něj přišlo. Proti své vůli.

Vezměte si sudetské Němce. Kolik jich tu jenom bylo doma! A o ten domov přišli při odsunu. A jestli se někdo z našinců vymlouval nebo vymlouvá na to, že to byl oprávněný trest za to, co nám za války Němci prováděli, pak bych mu jednak připomněl, že šlo o potrestání i těch, kteří se neprovinili, na základě principu kolektivní viny. A kdyby to bylo v pořádku, proč jsme obdobně nepotrestali později jiné, kdo také napáchali na našem lidu pořádná zvěrstva?

Pak přišla o domov spousta lidí po nástupu komunistů k moci. A jenom slepí mohou tvrdit, že tehdy ti okradení kapitalisté nebo perzekuovaní lidé odcházeli do ciziny dobrovolně. A obdobně tomu bylo vlastně i v osmašedesátém roce. Prostě tu byli lidé, kteří měli v této zemi domov. A přišli o něj často i proti svojí vůli. Jen menšina z těch, kdo odešli, odešla skutečně jenom na základě své vlastní vůle a s úmyslem se už nevrátit a zapomenout. A proto jsem rád, že já tu doma jsem a mohu být. V nadcházejících dnech totiž třeba mohu vycestovat do hodně daleké země a nikdo se mě neptá, proč to dělám, ani mi v tom nebrání. A pak se zase vrátím. Protože smím. A když smím, tak i chci.